V kůži supermodelky

14. dubna 2011 v 22:02 | little princess |  co se jinam nehodí, ale přece má v mém životě důležité místo
Tak jsem pořád doma. Chřipka nemíní ustoupit, tak mám dost času přemýšlet o věcech, které by mě jinak ani nenapadly. Jako třeba jaké by to bylo stát se topmodelkou.
Nejspíš znáte tu knihu od Meg Cabot, ve které mozek šestnáctileté Emerson Wattsové transplantují do těla nejžádanější modelky, Nikki Howardové. Em se pak z hrůzou dozví, že musí plnit smuvní závazky Nikki, i když modeling a vůbec všechno co se módy a Nikkiina životního stylu týče, neuznává. Nakonec se s tím postupně vyrovnává a některé lidi, jako třeba Lulu Collinsovou nebo psíka Cosabellu, si z Nikkiina světa zamiluje. Tato část z knihy V kůži supermodelky mě ale momentálně tolik nezajímala. Naopak jsem si představovala, že je topmodelka ze mne. ( samozřejmě bez toho, že na mě spadla plazmová televize, transplantovaly můj mozek do cizího těla.... a dalších věcí, které se vyskytují v knížce )
Viděla jsem to jasně. Velká růžovo-bílá vila patřící pouze mně mé nejlepší kamaarádce ( která by ovšem nebyla tak oslnivě krásná a úžasná jak já ). Tam bych ležela na velké dvoulůžkové posteli s nebesy, proti mě by se tyčila velká plazmová obrazovka, která by přehrávala jeden z mých oblíbených filmů, třeba Ďábel nosí Pradu nebo jinou romantickou komedii z módního ptostředí ( ty mám nejraději ). Na nočním stolku by se skvěl čtyřpatrový jahodový tvrohový dort ( samozřejmě dietní, musela bych si přece dávat pozor na postavu ) a otevřený notebook. Na něm bych si nejspíš četla o nových módních trendech ( i když bych je sama určovala ) a každou chvíli bych narazila na nějakou svojí fotku. Pak bych jen tak ze zvědavosti dala do vyhledávače své jméno a vzrušeně sledovala, jsk tam naskakuje přes tři miliony výsledků. Vedle postele by se mi válel pár botiček Guess nebo možná Louboutin, nad nimi by visel saténový župánek Victoria´s Secret ( ten z kolekce, která byla předváděna na kom jiném než na mně ) Jedna polovina pokoje by byla vymalována čokoládově hnědou a na poličkách by se vyjímaly dřevěné africké sošky, náčelnické masky a obrovský vějíř. Druhá polovina by uklidňovala světle lososovou barvou. Vyzařujíce klid a harmonii, byla by útočištm mé postele. Jedna zeď by byla věnována mým sportovním trofejím ( které mám i ve skutečném životě. Jako měsíc by zářil stříbrný Pozlacený lustr, házíce světelná prasátka po místnosti. Ale ze všeho nejimpozantnější bych byla z celého pokoje já. Ležíce na hedvábném přehozu na posteli ( nejspíš jen ve spodním prádle ), na mé hubené tělo dopadají zlaté paprsky a jěště více dávají vyniknout mé kráse. Pokokža mi voní, po jarních květinách, husté hedvábné vlasy mi ležérně spadají do tváře, jasné hluboké oči mi svítí zpod vějíře hustých řas, růžová ústa se svůdně usmívají. Chtěla bych takto ležet celý den. vychutnávat si každý záblesk světla dopadajícího na mé křivky, každý pohled vzhůru do stropního zrdla, kde vidím sebe, půvabnou jako vždy. Ne nechtělo by se mi vstát a vkročit do toho relistckého světa, nasazovat pořád ten samý sladký úsměv pro aparáty fotografů. Jelikož mé tajemství jak si tento ůsměv po celý den udržet bylo, vzpomínat na ty krásné chvíle strávené jen sama se sebou a se vým malým maltézáčkem Miou, kdy v zrcadle vidím, jak daleko jsem to vlastně dotáhla a vůbec už se nepoznávám v té školačce, co vždy sebejistě říkala, že jedou bude modelkou. A jako zázrakem se jí právě tento sen splnil.
Najednou se probouzím zpět ve svém bytě. Sice na dvoulůžkové postely, ovšem bez saténového přehozu. Místo stropního zrcadla se vidím v toaletce na nočním stolku a místo okouzlující modelky hledím na sebe samou s opuchlými mandlemi a nosem črveným od věčného smrkání. Africké sošky jsou v tahu, notebook je sice stále na místě a taky otevřený, jenže místo o módě na něm píši tento článek.
Ale vadí mi že to byl jen sen ? Musím přiznat že ne. Vždyť i můj svět je zábavný, tajemný i divuplný. Stačí se jen okolo sebe rozhlédnout a člověk vidí, jak moc mu na tom všem co má, záleží. Ano, jsem šťastná, i když nic z toho, co jsem výše popsala nemám. Nebo možná díky tomu....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Destiny Destiny | Web | 15. dubna 2011 v 20:40 | Reagovat

ráda si ji přečtu :)

2 little-princess-diary little-princess-diary | Web | 5. května 2011 v 21:20 | Reagovat

jo jo, je to sice spíš četba pro puberťačky, ale z těch já snad nikdy nevyrostu :)ale proč ne???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama