Moje maličkost

28. března 2012 v 22:51 | little princess |  co se jinam nehodí, ale přece má v mém životě důležité místo
Když tak zase po téměř třech měsících nečinnosti opět otvírám stránku blog.cz,, automaticky se přihlašuji na ten svůj skromný výtvor a vidím téma týdne, napalo mě, že vlastně i když tu postupně více či méně odkrývám kousky svého skutečného osobního života, jen stěží si dokážete udělat celkovou představu o tom, kdo vlastně jsem ( no dobrá tohleto zatím pořádně nevm ani já sama, ale... ). Někdy se bavím pomyšleím na to, jestli by mě v tomhle poznali alespoň moji nejbližší přátelé a mám takový dojem, že ne. A to bylo také mým cílem. Psát si poznámky a myšlenky naprosto anonymně a přesto všem na očích, neboť jak je známo, právě tam je nikdo nehledá. A jak na to koukám tak jsem, jak už je mm zvykem, zabrala úvodem tolik místa, jako jsem chtěla použít na celý článek. Holt jestli mi něco doopravdy nejde, pak je to psát krátké příspěvky. Tak doufám, že jsem vás všechny neunudila svýma tlachama o ničem k smti.
Původně jsem měla v plánu poodhalit alespoň trochu toho, co jsem, ale čím více jsem se zamotávala do toho úvodu, tím více jsem měnila názor. Víte, je těžké psát něco o sobě, chcete- li zůstat v anonymitě. Přeci jen ale ( už i z toho důvodu, že to nechi odfláknout, abych nespadla mezi ta hejna blogerek co oznaují jako téma týdne všechny své norální příspěvky ) téma týdne je: JÁ. Tudíž se přeci jen bez užití jakéhokoli jména či přesného údaje, pokusím představit.

Tak tedy můžu ačít s tím že jsem studentka ve věku v rozmezí 4-115 let. Dle veřejného ( a hlavně vlastního ) mínění jsem poměrně chytrá ( i když poslední dobou o tom začínám čím dl astěji pochybovat ). Usínám při všech technických předmětech, zajímám se o historii a ze všeho nejlíp mi jdou jazyky. To je důvod proč momentálně bojuji s češtinou, angličtinou, němčinou, francouzštinou, španělštinou a italštinou. Nenávidím interpunkci, ráda čtu i píšu fejetony a stále se marně snažím objevit kouzlo moderní poezie. Mým nejtypičtějším poznávacím namením je nos ponořný do knihy ( v poslední době i do čtečky ) nebo pero a blok v ruce. Když se mi někdy stane že mám tolik času, kreslím ( no jsou to spíše náčrtky na všem od profesionálních čtvrtek až po rohy písemných úrací a sešitů ) a pokud se zrovna stane že mm opravdu volno, navštěvuju galerie a představuju si, jaké by to bylo, kdyby tam někdy v budoucnu viselo nějaké mé dílo. Narozdíl od poezie, moderní umění obdivuji a kdyby mi to finanční prostředky dovolovali, byla bych jeho velikou sběratelkou. Dá se to shrnout tak, že jsme milovnicí veškerého kulturního dědictví ( jak českého tak i zahraničního ). To mi připomnělo, že jsem taky nadšená cestovatelka a i po letech praxe mi dělá problém zabalit si kufr. Co se vzhledu týče, dle různých nezávislých pozorovatelů vypadám buď jako veverka, Audrey Tautou, Ann Heathway nebo Audrey Hepburn. Takže si můžete vybrat.

Víc už toho asi nenapíšu, jelikož, jak už jsem zde mnohokrát zmínila, nechci riskovat odhalení. I tak ale myslím, že vám po tomhle výtvoru budu alespoň trochu bližší ( nebo v to alespoň doufám ). A Též jsem si jistá, že jestli je pravidelným čtenářem nekdo z mých blízkých, teď už si bude 87% jist o mé totožnosti. Tak mi nezbýá než doufat, že mezi vámi nikdo takový není.
Vaše Princess
 

Jak ze zajetí Facebooku ???

Schválně jsem se podívala na pár článků na toto téma týdne a zjistila jsem, že veliká většina prostě ojednává něco ve smyslu " Sociální sítě - služba nebo hrozba " což mě přirozeně původně taky napadlo, jsem se rozhodla psát o něčem jiném. Nicméně konec týdne se už blíží a já ještě pořád nevím o čem psát, ale dala jsem si takový malý slib, že se pokusím napsat alespoň článek týdně a pokud to jen bude možné, využít téma týdne. A když se to tak vezme, k sociálním sítím může něco říct skoro každý. Samozřejě i já, která jinak otevřeně sociálními títěmi poměrně otevřeně pohrdám, mám zregistrovaný účet na Lide.cz , icq, youtube, twitteru, facebooku a dalších. Dokonce jsem si i prošla i facebookovou závislostí. A tak mě napadlo, že bych mohla udělat takový malý tutoriál, jak na to. Mám to vyzkoušené na sobě a mohu potvrdit, že to funguje dlouhodobě.

Inspirující blogerky I. - Chiara Ferragni

24. ledna 2012 v 20:45 | little-princess |  moje inspirace
Když jsem se včera zase vrátila k tomu blogovní, tak mi bylo nějak líto toho hned zase nechat. Na téma týdne " nevinnost " mě zatím nic nenapadá ( ale do neděle se to třeba ještě změní ). Zato už ale dneska poměrně delší dobu surfuju po internetu a uvědomil jsem si, že vlstně prakticky chodím pořád jen na ty samá místa. První zastávkou je vždy YouTube, kde si najdu nějakou milou písničku a pokračuju dál. Pokud na to mám náladu tak přepnu na gkelite.com, kde jsou ty njúžasnější gymnastické dresy na světě ;) ( na dresech od gk prostě už nějakou dobu ujíždím a mám jich doma docela pšknou sbírku ). Dále zkontroluju e-mail a tím ta nudnější část pro mě končí. Když tyhlety formlity odbydu, tak si snad vždycky přepnu na The Blonde Salad. A právě to mne inspirovalo k napsání dnešního článku, který se bude zabývat blogy, které mě jakýmkoli způsobem ovlivnily a jejich tvořitelkami. A jako první v tomhle mém malém seriálu, jsem si zvolila jednu z nejúspěšnějších a nejoriginálnějších módních blogerek, Chiaru Ferragni.

The Blonde Salad

Jedná se o 24 letou studentku narozenou 7. května 1987 v Milána, studující práva na Bocconi Universiti v Itálii. Docela by mne překvapilo, kdyby jste o ní ještě nikdy nic neslyšeli, ale pro případ že by tomu bylo tak, uvedu že působí na blogu www.theblondesalad.com, který i když byl založen teprve roku 2009 už má přes 90, 000 čtenářů za den. A právem si to zaslouží. Je-li totiž něco, čeho má Chiara rozhodně dost, pak je to kromě peněz a dalšího, styl a smysl pro módu. Její kreace jsou totiž opravdu originální, inspirující, ale přitom stále nositelné. Její šatník čítá tisíce různých bot, kabelek, šatů a doplňků světových značek jako jsou Gucci, Luis Vuitton, Abercrombie, Tiffany... ale i těch přístupných i pro nás obyčejné smrtelníky, například ze Zary nebo H&M, ale její úplně nejoblíbenější návrhář je Alexander McQueen ( a já se jí nedivám, neboť to, co teď už bohužel mrtvý muž s módou dokázal proste člověku stále bere dech ) . A ona je narozdíl od spousty majitelek těchto značek doopravdy umí nosit a kombinovat.
Nejenže má postavu za kterou by se nemusela stydět žádná topmodelka ( mimochodem Chiara už se objevila na přehlídkách mnoha luxusních značek ). Je štíhlá, vysoká, má dokonalý obličej a k tomu je navíc i chytrá. Ze svých článků ( protože na živo jsem samozřejmě neměla to štěstí ji vidět ) působí neskutečně sympaticky a když člověk čte jaká místa se svým přítelem Richiem navštěvuje a kde se objevuje, zatouží, aby si sní mohl alespoň na jediný den vyměnit místo.
Ovšem ne, že by snad měla Chiara nějak zvlášť jedoduchý život. Nejenže studuje pátým rokem práva na univerzitě, ale ještě se objevuje n všemožných přehlídkách ( jak jako modelka, tak i jen "obyčejný" divák ), chodí na různí afterparty a spolupracuje se všemožnými značkami a denně píše na svůj blog, ale i často cestuje a dokonce má i vlastní kolekci bot.
A značky s kterými spolupracuje ? Tak například Dior, Guerlain, Tommy Hilfiger, Kenzo, Luis Vuitton, Mango, Benetton, Lancome... Je jich opravdu hodně, ale vždyť snad každá značka by si přála spolupráci s někým tak vyjímečným.











Jediným zdroj ze kterého jsem čerpala informace je The blonde salad by Chiara Ferragni, protože její blog sleduji už tak dlouho, že jsem si prostě ani na sepsání tohoto článku žádné extra informace zjišťovat nepotřebovala. Jen dodám, že pokud se budete chtít blíže podíat na její kolekci bot ( a opravdu to za to stojí ), tak asi světově nejdostupnější je luisaviaroma a pokud už tam jednou budete, podívejte se i na dlší značky a zaručuju vám, že si vyberete ;). Jinak všechny obrázky pocházejí také z theblondesalad.com.
A teď už jen přidávám pár obrázků, jako motivaci k tomu aby jste doopravdy klikli na ten odkaz, co jsem sem několikrát dala, takže ještě jednou www.theblondesalad.com.







No přiznejme si to upřímně. Každá bysme chtěla být jako ona !!!!!

Vaše Princess
 


Už je tomu rok

18. ledna 2012 v 21:21 | little princess |  My world
No tak už tomu bude skoro rok, co ten můj skromný blog existuje a zatím jsem s ním moc velkou díru do světa neudělala ( ne že bych tim snad počítala nebo v to dokonce doufala ). Ono se taky není co divit, když počet publikovaných článků nepřekročil dvacítku. Musím přiznat, že jsem nepočítala, že mě to omrzí po necelých čtyřech měsících i tak ne moc aktivního blogování.
Přiznávám, že ze začátku jsem to brala opravdu poněkud vážně. Byla jsem o rok mladší studentka fascinovaná krásou a bohatstím jazyka a vyjadřocími schopnostmi a chtěla jsem si zkusit psát něco jiného než moje soukromé úvahy, příběhy nebo povinné slohovky do školy. Tak jsem si založila blog. Popravdě to nebyl můj úplně první. Zakládala jsem si je průběžně asi od páté třídy a na žádném jsem nevydržela déle než měsíc. S tímhle jsem ale měla větší plány. Za prvé jsem neuvedla žádné osobní údaje, které by mě mohly odrazovat od publikování některých věcí. Zároveň už jsem alespoň trošku věděla o čem psát ( dobře přiznávám, že nějaký ty módní kolekce nebo co to bylo, byly docela suchárna, ale já nevěděla jak začít, tak jsem si vzala na pomoc Elle ). První týden jsem tedy vzorně každý den přidávala přízpěvěk a plně se blogování oddávala, najednou však mizel volný čas a poté i chuť jej takto trávit.

A teď když už mám teda skoro to jednoleté jubileum bych třeba přidala trochu statistiky:
Celkem jsem napsala 17 článků ( 18 pokud počítám i tento ) a to v pěti měsících.
Založila jsem 6 rubrik ( z nichž bych chtěla některé smazat )
Napsala jsem 3 články na téma týdne ( a na nynější "nevinnost" bych taky ctěla něco zplodit )
První článek jsem publikovala 23.ledna 2011 a poslední 29. května téhož roku
A za ten celý rok se tu vystřídalo 206 návštěvníků, což mě docela děsí :D ( dokážete si představit, že ty moje amatérský výplody nudy a fantazie vydělo víc jak dvě stě lidí ??? )

Vlastně jsem se toho za tu dobu docela dost naučila. Přestala jsem šílet, když jsem zjistila, že někdo ten můj výtvor navštívil, že pokud člověk nepoužívá Mucqíí* LOvÍÍÍskY a podobné vraždy jazyka, píše do nikoho se nenavážející články a podobně, tak ani nemá žádný urážlivý komentáře a davy "haterů". zároveň však pořád nevím, jak si změnit design, velikost písmen nebo udělat ten pitomej rocestník, kterej by se mi tky docela šiknul.A tak vztupuju do nového blogařského roku ve kterém ( alespoň doufám ) budu publikovat trošičku více. No uvidíme, ale tohle je prozatím moje novoroční blogařské předsevzetí.

Tak ještě abych nezapomněla závěr. Stejně jako jsem skončila před rokem:
Vaše princes

kniha osudu

29. května 2011 v 15:19 | little princess |  co se jinam nehodí, ale přece má v mém životě důležité místo
Když jsem toto psala, vůbec jsem nezamýšlela, že ho publikuju jako téma týdne. Vlastně jsem ani nevěděla jaké téma týdne vůbec je. Toto jsem psala jen tak poté co už jsem snad po sté zhlédla film Pelíšky. Závěrečná scénka, kdy k nám vtrhnou rusové se mne natolik dotkla, že jsem toto sepsala z návalu pocitů. Nevím, jestli to má vůbec něco společného s budoucností, ale myslím že ano. I když kdyby bylo téma týdne osud, hodilo by se to lépe.

Život si s námi rád zahrává. Rád a často. Osud je jako kniha zpola napsaná, končící prázdnou stranou. Buď volné místo svými skutkami zaplníme sami, nebo je s námi konec. Zahrabou nás metry pod zem a víc už dění na této planetě neovlivníme. Kdybychom jen věděli jak moc nám bylo do knihy osudu zapsáno a kdy už pokračování závisí jen a jen na nás. Hledáme jej přesto se děsíme okamžiku, kdy zjistíme kolik dní nám doopravdy ještě zbývá. Bojíme se pouštět své blízké za hranici ochranářských paží domova, zatímco sami riskujeme, přivádějíce právě své bližní do úzkosti. Snažíme s nepřízni osudu postavit přímo, avšak stejně doufajíce hledíme kupředu, dál do budoucna. Jak napsal K.J. Erben v Štědrém dnu : "Však lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu!" Nám všem byla kniha osudu sepsána pevně a neoblomně. Ovšem mi máme gumu a tužku. Dějiny se sami nepíší, stejně tak i život. Staňme se proto každý na chvíli Kosmasem! Bok po boku můžeme znovu zpálit jiskru nového dne a popsat novou stránku. A když dojdeme k té poslední ? Sfoukneme svíčku našich dnů, zanechávjíce tento dvět novým, ještě čistým tvářím. Tvářím jež budou nyní místo nás nést na bedrech tíhu společnosti a celého lidstva.

stále žiju :)

5. května 2011 v 22:09 | little princess |  My world
No co dodat. prostě jsem jen chtěla vskázat, že jsem stále naživu a funguju. Ted jsem si dala akorát asi měsíční neplánovanou pauzu, kdy jsem na blog úplně zanevřela. Ale teď jsem se rozhodla ho znovu vzít na milost. Takže svoji první blogerskou krizi mám za sebou. zjistila jsem, že s blogem je to podobné jako ve vztahu: " malá krize jej posílí, velká zničí". Takže mně to dodalo, zase do psaní trochu šťávu, nových nápadů.... Zrovna teďka začínám psát divadelní scénář na svoji vlastní pohádku. Je to sice téma, kterému se moc nevěnuju, ale jak se říká: v životě se má vyskoušet všechno. Tak tedy zkouším pro mě zatím neprobádanou věc. Už mám docela dobrý nápad. Pomalu už se mi v hlavě začíná odehrávat děj.....
Teda řeknu vám, vymýšlet divadelní hry není lehké. A obzvlášť když to má být pohádka. Tento žánr má vlastně u mě vůbec premiéru, ale doufám, že to zároveň nebude derniéra. Ne, určitě nebude, vždyť už to úplně vydím. Na začátku vystoupí na forbínu rozlícený fašistický král, poé se rozhrne opona a začne burácet strašidelná hudba, zatímco on bude ohodlaně odříkávat svůj text. Inspicient v zákulisí nebude přesně ve správnou chvíli pošle na scénu čarodějnici, nebo ještě něco jiného ( to si teprve rozmyslím ), aby udělila poslední osudný úder.....
No nebylo těch divadelních pojmů až moc???? A mimochodem, kvůli mé nepřítomnosti, jsem vám ani nestačila zdělit, že už jsem zdravá. Čilejší než kdy dřív, s úžasnou náladou a úsměvem od ucha k uchu 24 hodin denně. Fakt!!! Směju se i ve spánku. Holt už na mně jde jaro. A s ním i ta krásná jarní zamilovanost. Možná i moje láska byla důvodem, proč jsem chtěla nechat tohoto blogu. Už sem se nepotřebovala svěřovat neznámo komu. Měla jsem jeho. A pořád mám. Jenže teď už opadla ta počátení poblázněnost a uvědomila jsem si, že ani nejdelší zpověď nenahradí článek na blogu, napsaný přímo od srdce.
Proto se opět vracím a zase vám sděluji mé zážitky, poznatky, dojmy a poznatky a další střípky mého života

Requiem for a dream

15. dubna 2011 v 18:40 | little princess |  pod mým ostřížím zrakem, aneb recenze
Už několik týdnů jsem se připravovala na tento článek. Celá natěšená jsem se snažila v mém nabitém rozvrhu uvolnit místo pro shlédnutí filmu od skvělého režiséra Darrena Aronofskyho, Requiem za sen. Vím že tento film už je v oběhu víc jak deset let, ale dříve jsem nějk neměla potřebu jej shlédnout. Jenže postupem času jsem na narážela na spoustu pozitivních ohlasů na něj, že jsem se nakonec nemohla dočkat až si ho konečně pustím. Nakonec jsem se díkybohu nerozhodla shánět DVD a spokojila jsem se s online vysíláním.
Prvních pár minut jsem si užívala. Bavilo mně sledovat, jak syn odnáší své matce televizi, aby ji mohl zase prodat. Ovšem to co přišlo potom ??? Jednoduše jsem u toho ani nedokázala udržet pozornost ( a já sleduji s napětím, očima přikována k obrazvce i reklami na prací prášky ). Dokonce jsem si v novém okně otevřela svou stránku na facebooku a chatovala s přáteli. Ano, i nudný fcb, byl v porovnání s filmem, zábavným trávením času.
Původně jsem chtěla do detailu popsat děj, režii i herecké výkony a především silný dojem, kerý to v člověku zanechalo. Ale přiznám se, že jsem shlédla jen 30 minut, takže děj popst nemůžu a jelikož jsem sledovala pozorněji i salát, který jsem si k dávala jako svačinu k filmu, herecké výkony také komentovat nemůžu. A nakonec celkový dojem ? Vlastně vůbec žádný. Film jsem viděla před dvěma dny a už si ani nevybavuji, o čem byl. Byla jsem jen divákem děje, místo abych jej doopravdy prožívala s herci. Jediné na co si ještě jasně vzpomínám byla hlavní melodie. Ta jediná ve mně zanechala hluboký dojem a ještě nyní mi někdy zní v hlavě.
Ať se na to prostě dívám z jakéhokoli úhlu, musím říct, že Requiem za sen byl pro mě velikým zkalmáním. Vím, že je spousta lidí, kterým se líbil, ale já v něm necítila žádnou duši. Podle mne jednoduše nežil. Proto se opět vracím ke svým klasikám ( módním romantickým komdiím ), jelikož ty mne doopravdy dělají šťastnou. Radši opět sázím na svůj výběr než na výběr druhých s ( jak se zdá ) úplně odlišným vzkusem.
To je snad myslím vše, co můžu k tomuto filmu napsat. Přidám ještě trailer. Vím, že mnohým z vás se tento snímek líbí, a já vám to nikterak neberu, můj šálek kávy to ale rozhodně není.


hang it up !!! §

15. dubna 2011 v 17:52 | little princess |  Viděla jsem někde jinde
Tak jelikož se mě nemoc stále drží jako klíště, procházela jsem si své oblíbené blogy, různé fashion blogy ( jak už jste si asi všimli, mám je opravdu ráda ), od nich jsem se přenesla k různým DIY a návodům. A až teď když se odpoledne schyluje ke konci jsem narazila na http://pm-betweenthelines.blogspot.com/2010/07/diy-colorful-wire-clothes-hanger.html. Přijde mi to docela nápadité. Už mně přestávají bavit ty umělohmotné ramínka, které dostávám zdarma k nákupům,nebo kvalitní ale obyčejná dřevěná z Ikea, jež jsem si před lety koupila ve víře, že je ozdobím ubrouskovou technikou, ani věčně pokroucení drátěníčci o kterých právě pojdnává tento článek. Určitě to nyní, když mám tolik času vyzkouším. Většinou sice DIY moc ráda nemám, jelikož na ty výrobky je buď potřeba nesehnatelný materiál, jejich výroba zabere moc času a nebo konečně ani výsledek nestojí za to vložené úsilí, ale tohle je něco jiného. Látku, lepidlo a drátěná ramínka snad má doma každý. A podle mého odhadu výroba jednoho kusu nezabere víc jak 15 minut. Ale ještě jsem to nezkusila, tak nemohu správně posoudit. Návod přikládat nebudu, jelikož ten je pěkně ( dokonce i na obrázcích ) popsán na blogu uvedeném výše. Ještě přikládám foto ( bohužel táké jen z blogu, jelikož vlastní ramínko je zatím ještě ve výrobě).




P.S. doporučuji prozkoumat i další články na výše zmíněném blogu, některé jsou opravdu inspirativní i praktické.
P.P.S Název článku nemá ani zas tak moc společného s ramínky, jako spíše s písničkou Stir It Up od Boba Marleyho. Momentálně ji poslouchám pořád dokola. Zní mi v hlavě když jdu večer spát, i když odpoledne ( být marod má taky své výhody ) vstávám. Proto si myslím zaslouží, aby po ní byl alespoň pojmenován článek, i když ne úplně doslova. Alespoň jsem změnila "Stir" na "Hang", když už jsme u těch ramínek.

Ještě tedy přidávám video "Stir it up - Bob Marley"



V kůži supermodelky

Tak jsem pořád doma. Chřipka nemíní ustoupit, tak mám dost času přemýšlet o věcech, které by mě jinak ani nenapadly. Jako třeba jaké by to bylo stát se topmodelkou.
Nejspíš znáte tu knihu od Meg Cabot, ve které mozek šestnáctileté Emerson Wattsové transplantují do těla nejžádanější modelky, Nikki Howardové. Em se pak z hrůzou dozví, že musí plnit smuvní závazky Nikki, i když modeling a vůbec všechno co se módy a Nikkiina životního stylu týče, neuznává. Nakonec se s tím postupně vyrovnává a některé lidi, jako třeba Lulu Collinsovou nebo psíka Cosabellu, si z Nikkiina světa zamiluje. Tato část z knihy V kůži supermodelky mě ale momentálně tolik nezajímala. Naopak jsem si představovala, že je topmodelka ze mne. ( samozřejmě bez toho, že na mě spadla plazmová televize, transplantovaly můj mozek do cizího těla.... a dalších věcí, které se vyskytují v knížce )
Viděla jsem to jasně. Velká růžovo-bílá vila patřící pouze mně mé nejlepší kamaarádce ( která by ovšem nebyla tak oslnivě krásná a úžasná jak já ). Tam bych ležela na velké dvoulůžkové posteli s nebesy, proti mě by se tyčila velká plazmová obrazovka, která by přehrávala jeden z mých oblíbených filmů, třeba Ďábel nosí Pradu nebo jinou romantickou komedii z módního ptostředí ( ty mám nejraději ). Na nočním stolku by se skvěl čtyřpatrový jahodový tvrohový dort ( samozřejmě dietní, musela bych si přece dávat pozor na postavu ) a otevřený notebook. Na něm bych si nejspíš četla o nových módních trendech ( i když bych je sama určovala ) a každou chvíli bych narazila na nějakou svojí fotku. Pak bych jen tak ze zvědavosti dala do vyhledávače své jméno a vzrušeně sledovala, jsk tam naskakuje přes tři miliony výsledků. Vedle postele by se mi válel pár botiček Guess nebo možná Louboutin, nad nimi by visel saténový župánek Victoria´s Secret ( ten z kolekce, která byla předváděna na kom jiném než na mně ) Jedna polovina pokoje by byla vymalována čokoládově hnědou a na poličkách by se vyjímaly dřevěné africké sošky, náčelnické masky a obrovský vějíř. Druhá polovina by uklidňovala světle lososovou barvou. Vyzařujíce klid a harmonii, byla by útočištm mé postele. Jedna zeď by byla věnována mým sportovním trofejím ( které mám i ve skutečném životě. Jako měsíc by zářil stříbrný Pozlacený lustr, házíce světelná prasátka po místnosti. Ale ze všeho nejimpozantnější bych byla z celého pokoje já. Ležíce na hedvábném přehozu na posteli ( nejspíš jen ve spodním prádle ), na mé hubené tělo dopadají zlaté paprsky a jěště více dávají vyniknout mé kráse. Pokokža mi voní, po jarních květinách, husté hedvábné vlasy mi ležérně spadají do tváře, jasné hluboké oči mi svítí zpod vějíře hustých řas, růžová ústa se svůdně usmívají. Chtěla bych takto ležet celý den. vychutnávat si každý záblesk světla dopadajícího na mé křivky, každý pohled vzhůru do stropního zrdla, kde vidím sebe, půvabnou jako vždy. Ne nechtělo by se mi vstát a vkročit do toho relistckého světa, nasazovat pořád ten samý sladký úsměv pro aparáty fotografů. Jelikož mé tajemství jak si tento ůsměv po celý den udržet bylo, vzpomínat na ty krásné chvíle strávené jen sama se sebou a se vým malým maltézáčkem Miou, kdy v zrcadle vidím, jak daleko jsem to vlastně dotáhla a vůbec už se nepoznávám v té školačce, co vždy sebejistě říkala, že jedou bude modelkou. A jako zázrakem se jí právě tento sen splnil.
Najednou se probouzím zpět ve svém bytě. Sice na dvoulůžkové postely, ovšem bez saténového přehozu. Místo stropního zrcadla se vidím v toaletce na nočním stolku a místo okouzlující modelky hledím na sebe samou s opuchlými mandlemi a nosem črveným od věčného smrkání. Africké sošky jsou v tahu, notebook je sice stále na místě a taky otevřený, jenže místo o módě na něm píši tento článek.
Ale vadí mi že to byl jen sen ? Musím přiznat že ne. Vždyť i můj svět je zábavný, tajemný i divuplný. Stačí se jen okolo sebe rozhlédnout a člověk vidí, jak moc mu na tom všem co má, záleží. Ano, jsem šťastná, i když nic z toho, co jsem výše popsala nemám. Nebo možná díky tomu....

usmrkané blues

12. dubna 2011 v 20:00 | little princess |  My world
Ach jo. V sobotu se na mě přilepila rýma a zdá se, že se mě ještě nehodlá pustit. K ní se ještě v neděli přidal pan kašel a včera je doplnila ještě horečka. Takže celý den ležím doma, sleduji hloupé telenovely, píšu příběhy, hlídám nové kolekce svých módních značek a samozřejmě smrkám a smrkám a smrkám. Znáte tu reklamu ( myslím na Otrivin nebo něco podobného), jak tam chlápek smrká až zaplní kapesníky celou kancelář až po okraj ???? Tak přesně tak se cítím. V mém bytě by se v nich dalo plavat. Nakonec je dobře, že jsem doma, jelikož s takhle rudým nosem bych stejně do společnosti nemohla. No co se dá dělat nejspíš jsem to s tou návštěvou Palladia trochu přepískla.
Jenže kdybyste viděli ty úžasný kousky. Celou hodiu jsem strávila v prodejně Adidas. A stejně jsem si nakonec nic nevybrala. A pak H&M. No úžasný. Stěží jsem se, obložena taškami, vykolíbala ven. Nakonec ještě zmíním Tally Weijl. TallyBasic - Feel sexy day by day! Halásí cedulka ležící na mém psacím stole. Pravda je, že momentálně se se zarudlým nosem a opuchlými mandlemi doopravdy sexy necítím. Ani když si na sebe vezmu ty nové legíny, které mi tento pocit slibují. No nakonec jsem se vypotácela se 2 obrovskými igelitkami Tally Weijl ( takovéhle slevy nebudou věčně, tak jsem si nahrabala do zásoby 2 kabátky, 3 trička, 2 tílka, 4 legíny, jeansy, a ještě bižu... ), ale momentálně mi ani to radost nedělá.
I když tou poslední kapkou bylo nejspíš včerejší návštěva fitka. Sice už mi nebylo nejlíp, ale jestli něco miluju ještě víc než nákupy, pak je o cvičení. Člověk spálí kalorie nahromaděné za celý den přejídaní, zformuje si postavu a ještě se mu uvolní endorfiny. A když tak nad tím přemýšlím, člověk prostě za takhle báječně strávenej týden musí zplatit nějakou daň. Ale co, aspoň jsem si po dlouhé době zase našla čas na kreslení a čtení. Dokonce jsem i přelouskala celou knížku, což je věc, kterou jsem už dlouho neudělala. Proto si myslím, že bysme měli být vděčni i za nemoce, jelikož nám umožňují znovu objevit dávno zapomenuté záliby.

Vaše usmrkaná Princess



Další články


Kam dál